Poslední dobou se v novinách omílají tragické nehody v Chorvatsku. Jednou nehoda v bazénu, podruhé zas zkolabování ženy při výstupu. Zrovna o druhý problém tu bude řeč.
Minulý rok jsem strávil dva týdny na dovolené v Chorvatsku. Nádherně jsme se s partou trefily do krásného počasí a většinu času bylo nádherně a když pršelo, tak krátce a bylo přitom více jak 25 stupňů Celsia. Jelikož nejsem zrovna typ člověka na válení u moře, tak mě to po týdnu přestalo bavit. Rozhodli jsme se tedy vystoupit na vrcholek jedné z hor nad námi. Nacházeli jsme se na poloostrově Pelješac na jihu Chorvatska. Přesněji ve vesničce Kučiště.
Ta hora o které jsem mluvil se jmenuje Svatá Ilja. Její vrchol se nachází 961 metrů nad mořskou hladinou a jelikož jsme byli ubytováni přímo u hladiny moře, mohu říct, že výstup byl maximálně o 1-2 metry nižší. Cesta je z počátku mezi křovinami až k místnímu kostelíku nad městem, abych pravdu řek, už tam jsem byl zapocený a teklo to ze mě jak po sprše.
Další část cesty je mezi balvany, mezi kterými se lze jednoduše ztratit, však jsme věděli o jednom záchytném bodu a to vlající vlajce, kolem které se má procházet. Od tohoto bodu je cesta kamenitá a vede vcelku prudce vzhůru. V tuto chvíli to je stále „procházka“ do kopce, jelikož co nastoupí dále je již spíše jako stezka. cesta se zúží na takovou šířku, že by stačilo udělat krok vedle a už se jedná o smrtonosnou skluzavku po kamenech do hlubokého údolí s takřka jistou smrtí, proto tedy doporučuji pro eventuální zájemce pevnou obuv. Po překonání této části se pak až skoro na vrchol jde lesem až na samotný vrchol. V této části je několik zajímavých věcí. První je stádo divokých koní, které místní znají a s podivem jim nechávají volnost. Jelikož jsem je potkal i s malým hříbětem nějak jsem se nepřibližoval. Nejvíce mě naštvalo že šli po stejné cestě jako já a když jsem odbočil do lesa abych je předběhl, jednoduše udělali pár rychlých kroků a zas jsem byl za nimi.
Počkal jsem tedy až odbočí po své cestě. Přiznám se, byl to pro mě zážitek, jelikož volně žijící stádo v horách jsem opravdu ještě neviděl. Dále se pak jde po cestě kombinovanou kameny či lesní pěšinou až na vrchol, kde je kříž a velmi pěkný rozhled. Vyráželi jsme kolem 8 hodiny ranní a cesta nám trvala do půl 11. Tedy výstup trval přibližně 2,5 hodiny s pár pauzami. Nahoře jsme dáli svačinu a šli dále dolů. Druhá zajímavost jsme našli až při cestě zpět. Ukazatele nás dovedli k jakýsi jeskyni. Vedl do ní provaz přivázaní za velký strom. Ale jelikož vypadal staře a zpuchřele, netroufli jsme si. Od místních jsme se poté dozvěděli že se jedná o né moc velký jeskyní komplex. Cestu dolů jsem vzal trochu více sportovně a horu jsem seběhnul za necelou hodinku.
Výstup byl opravdu zajímavý a jestli pojedu na toto místo ještě jednou, určitě se půjdu nahoru podívat ještě jednou. Ale proč článek začínal úvodem do tragických nehod? Jde o prevenci před vedrem. Jak jsem říkal vyrazili jsme ráno a dorazili jsme kolem poledne. Bylo to na velké doporučení místních, právě kvůli slunci, které dokáže opravdu pěkně rychle vyčerpat a následně i zabíjet. Den před odchodem jsem si nechal zmrazit 3 litry vody a další 2 litry jen vychladit do lednice. Když jsem ráno vyšel. litoval jsem, že mám batoh plný vody a že mě budou bolet záda. Opak byl pravdou. Již na vrcholu byl veškerý led roztátý a více jak půlka zásob vypitá. Až poté jsem pochopil proč mi místí, u kterého jsem byl ubytován celý večer přemlouval, ať si vezmu opravdu velké množství vody. Je pravda že jsem si párkrát polil hlavu studenou vodou, ale opravdu všem doporučuji při výstupu dbát na spíše větší, než menší množství vody.