Možná to podle nadpisu vypadá, jako by Vás dnes čekalo nějaké mrzuté čtení, ale není tomu tak – bude to čtení o dámských psaníčkách. Jenom bych to povídání chtěla uvést nějakým zajímavým a pikantním zážitkem, který se mi stal už hrozně dávno a kterým Vás zároveň chci upozornit, na co si při nošení psaníček dát pozor.
Moje první dámské psaníčko
Svoje první psaníčko jsem dostala, když jsem na gymplu chodila do tanečních. Nejdřív jsem chtěla napsat, že to byla poměrně smutná epocha mého života. Musím ale uznat, že bych se ráda vrátila do svého mladšího já, pokud bych si s sebou mohla vzít životní zkušenosti, které mám teď. Tehdy jsem byla lehce oplácaná intelektuálka (na čemž se asi moc nezměnilo), kterou nikdo ze spolužáků nechtěl vyzvat k tanci a cesta do tanečních pro mě znamenala velice stresující záležitost.
Vždycky jsem ale měla krásné šaty, vybrané po konzultaci s maminkou, a v tanečních botách a s oním zmíněným psaníčkem, které bylo černé a sametové, jsem si připadala jako seriózní mladá dáma. Ta doba byla zkrátka veskrze ambivalentní. Musím se přiznat, že bych hned vyrazila na ples znova. Dnes bych si bez zaváhání vybrala šaty na Nerio, kde je široký výběr společenských oděvů.
O zážitcích krásných i méně krásných, ale zato intenzivních
Jednoho podzimní úterý jsem šla z tanečních a srdce mi bušilo ostošest. Tu hodinu mě totiž jeden chlapec vyzval k tanci. U žádného z mých spolužáků k prozření nedošlo, tento mladý muž byl z průmyslovky a chodil do stejného kurzu jako my.
K mému překvapení na mě čekal a dotázal se, jestli mě může doprovodit domů. K doprovodu duchapřítomně přidal i pozvání na čaj. S tím chlapcem jsem pak 4 roky chodila a dodnes k němu mám hezký vztah. Z toho všechno prožívaného stresu jsem ale na lavičce, na které jsme si před mým domem povídali, zapomněla svoje krásné psaníčko. Když jsem se pak pro něj vrátila, bylo již zcizeno i se vším svým obsahem. Zážitek byl tedy intenzivní a stresující napříč celým večerem.
Psaníčko pochopitelně nemohlo za to, že bylo ukradeno, ale říkám si, že zpětně tomu maličko přispělo. V těch šatech a s tím psaníčkem jsem si zkrátka připadala jako dáma. A i přes ostentativní nezájem mých spolužáků můj outfit nedovolil mému sebevědomí klesnout pod kritickou hodnotu. Mám za to, že právě proto jsem chlapce k sobě přitáhla. A nebylo to jen v těch krásných šatech. Zkrátka jsem si s malou kabelkou připadala jako princezna. Oproti naditému batohu, který jsem každý den tahala do školy, to bylo něco úplně jiného. Ovšem pozor. O těžkém batohu tušíte, že ho máte na zádech, k čemuž přispívají i jeho popruhy. Některé psaníčka mají decentní popruh a mohou být zavěšena na rameno. Většina však ne. Pokud na ně nejste zvyklé, snadno se vám v okamžiku nervového vypětí přihodí podobný zážitek, jako mně. Ještěže chlapec projevil po oznámení toho, co se stalo, tolik účasti…
Každá žena by měla mít alespoň jedno psaníčko
Každopádně, pokud se nutně nepotřebujete sbalit na celý den, doporučila bych Vám nad psaníčkem uvažovat. Jsou krásná i ke kalhotám a kostýmům a pokud nemáte na sobě vyloženě mohutný kabát, není dle mého skromného názoru důvod se jim vyhýbat. Inspirujte se třeba zde a podívejte se, jak elegantní a univerzální obyčejné černé psaníčko je. A pokud máte občas náladu na něco šíleného, zapátrejte i tady.
Od té doby, co jsem změnila práci, chodím s psaníčkem celkem často. V antikvariátu toho moc nepotřebujete, a pokud snad stejně jako já během ranní cesty do práce potřebujete číst, útlou knížku do něj vměstnáte. A pokud snad ne, nebojte se investovat ani do moderních větších psaníček, která jako by byla stvořena pro každodenní nošení.
Z těch všech variací mi až oči přecházejí. Myslím, že se zase podívám na nějakou oděvní, či galanterní burzu a vybavím se alespoň dvěma novými psaníčky. A co Vy? Nosíte i Vy psaníčka? K jakým příležitostem? A jak se s nimi cítíte?